R O Z H O V O R Y


INTERVIEW S PETREM HONSEM

  • Jak a kdy ses vlastně dal dohromady s Oceánem?

    • Nejprve je třeba se zmínit, kdy jsme se potkali jako lidé, kamarádi, a ne jako za něčím se pachtící muzikanti. I když v těch letech to bylo stejně bezpředmětné. Šlo o jiné, v té době pro nás důležitější věci: postoj k rodině, sobě samým, ke státu a k lidem vůbec. Bylo mi šestnáct, možná o něco víc, když jsem se poznal s Petrem M. a Dušanem. Od té chvíle se můj život začal měnit a zároveň ubírat jiným směrem než doposud. Začala pro mě existovat "muzika a kultura" vůbec, a já se snažil být.
    Naučil jsem se "hrát" na kytaru, baskytaru a prošel různými seskupeními, ať už to byl punkový Dural, undergroundový GAS a bezejmenný soubor. Hrával jsem v nich s někým z nynějšího Oceánu. Později přišlo mé básnické období. Vydal jsem pro známé dvě malé sbírky a dál jsem psal - jen pro sebe. Asi tak začala moje spolupráce s Oceánem. Psaní bylo pro mě vším. Navíc to byla jediná věc, ve kterou jsem věřil a museli věřit všichni z Oceánu, jinak by si o psaní textů nikdy neřekli.
  • Rok 1992 byl pro tebe zřejmě zcela ve znamení Shalomu, kde jsi narozdíl od Oceánu, brán za právoplatného člena skupiny. Nenastala tím nová situace i ve vztahu k Oceánu?

    • S tím termínem právoplatného člena skupiny bych byl opatrný. Nebyl jsem ani ve Shalomu, ani v Oceánu. Z jednoho prostého důvodu: jsem tím, který jen píše a nevystupuje před posluchači jako muzikant. Nic se nemění tím, že jsem byl někde vidět. V budoucnu se nebudu větším dílem zapojovat do jedné ze skupin. Jsem za všechno co pro mně Petrové se Shalomem udělali, vděčný, ale na víc nepomýšlím. Budu zase spokojený tam, odkud jsem vyšel - budu jen psát. A vztah k Oceánu je neměnný, ve všech ohledech pozitivní, nevidím jediný důvod, proč by se měl můj vztah k němu, a jeho členům jakkoliv měnit.
  • Odkud přichází inspirace?

    • Inspirace přichází. Odkud, to si netroufám říct. Další fázi, kterou nedokážu ovlivňovat, tedy psaní samotné, pak hledám všude, hlavně tam, kde se většina lidí pohybovat nechce. Je to fantazie, kterou v sobě probouzím, a dívám se do světů, a ne na různé věci svýma očima. Krásno se přece může najít jak v realitě, tak ve snu. Obojí se snažím realizovat. Jestli dobře nebo špatně, to je jiná otázka.
  • Máš vzory?

    • To bych rád měl, protože v době mého mládí jsem je všechny ztratil. Všechny vzory se odstupem času změnily na lidi, kterých si nesmírně vážím, a které mám rád, ať už z toho nebo z onoho důvodu.
    A jestli můžu uvést alespoň některé, pak z básníků to byli Březina, Kainar, Baudelaire, Orten, Villon; o textařích musím hodně přemýšlet. Snad se mi někdy líbily texty Zuzany Michnové, Nerezu, U2 a dalších. Je to opravdu těžké z té spousty osobností někoho vybrat. Věhlasnost a známost vede někdy k tomu, že kvalita není tak veliká, jak na první pohled vypadá; dávám si pozor.
  • Kdo na tebe zapůsobil ve výtvarném umění?

    • Pokusím se něco říct o malířích, protože ti jsou mi nejbližší. Je jich mnoho, kteří mne upoutali, ale málo bylo těch, kteří se skrze své dílo dokázali dotknout mého srdce. Vzpomenu dva. Začnu polákem Zdislawem Beksinskim. To je dílo, které pro mně představuje obvyklé roviny našeho vnímání. Je to něco nad něčím, co se nedá přesně identifikovat. Mám vždy při pohledu na ně zvláštní mrazení a vlastní pocit inkarnace bytí a smrti v nich. Druhým je Reon. Jeho obrazy jsou namalovaný pohádkový zvuk a báseň v jednom. Božská oslava myšlenky a tahu štětce.
    Můžu však vzpomenout i Picassa, Aiwasowského, Bosche, Hajného. To jsou lidé, kteří se připomínají.
  • Kdo je pro tebe takový v hudbě?

    • Začínal jsem tvrdší muzikou. Byli to Slade, Sweet, Deep Purple, Black Sabbath... Pak přišlo období, kdy jsme začínali hrát s klukama na zábavách punk a začal jsem se přeorientovávat tímto směrem, a blízví mi začali být Sex Pistols, The Stranglers, Ramones. Přišlo i období jazzu: Jazz Q, Stivín...
    V posledních letech je to takové množství skupin, že pomalu ztrácím přehled. Rád poslouchám, asi vůbec nejradši, Stinga, Dead Can Dance, The Cure, U2, Prince. O dalších už nemá smysl se zmiňovat, to by byl hodně dlouhý výčet.
  • Cítíš se být více textařem nebo básníkem?

    • Necítím se být jedním ani druhým. Já jsem jednoho dne začal psát, tak jako jiný člověk začne zpívat. Nemám jakoukoliv tendenci nazývat se textařem, a už vůbec ne básníkem, těch je kolem nás přece jen hodně, a já rozhodně mezi ně nepatřím.
  • Existuje v tvém životě okamžik, který pokládáš za zlomový?

    • Já už jsem o tom hodně přemýšlel, kdy vlastně přišla chvíle, ten okamžik, co mě obrátil na cestu, kterou jsem se vydal. a která je jediná pro mě schůdná, ale nemohu si nějak vzpomenout. Ano, byl tu můj vztah k mým blízkým, k Petrovi Mukovi, Dušanovi, byli tu i M. Duren, M Vodrážka a další lidé v několika údobích mého života, která by se mohla zdát jako zlomová. Ale myslím, že tady bylo něco jiného, co už je v každém člověku, a co už si narozením zákonitě přináší, sem, mezi ostatní lidi, a tím je pro mne daný, vlastní sebeurčující osud každého z nás.


    Z knihy Oceán: Něco končí, něco začíná


    << zpět

    Správa stránek - PETR_2000 * Webdesign a správa MISHKA * 1999